Dvacetipětitunový MAN KAT1 8×8 s expediční nástavbou a za volantem drobná, usmívající se paní. Skutečně neobvyklá dvojice… Přečtěte si vyprávění smělé Petry, která se vydala do světa na dlouhatánskou cestu.
Když přední náprava začala vážně stávkovat, Petra Schürmann se svým expedičním vozem MAN KAT1 8×8 právě byla na Slovensku. Požádala o pomoc bratislavské MAN Truck & Bus Center, kde jí maximálně vyšli vstříc. Pochopitelně, že opancéřovaný obr vyrobený roku 1977 vzbudil v servisu pořádný rozruch. Vždyť něco takového na jámě ještě neměli. Mechanici se však pochlapili, potvrdili svůj profesionální fortel a do večera dostali truck znovu do formy. A během čekání nám cestovatelka ochotně vyprávěla svůj příběh. O tom, kde vznikl první impuls pro její projekt, jak stavěla tento impozantní dům na osmi kolech až konečně v červnu vyrazila z rodného Německa napříč Evropou, aby pak ze starého kontinentu zamířila do Asie, později do Afriky a možná i do Jižní Ameriky.
Malý byt nebo velký karavan?
Všichni sníme a mnohým se také podaří splnit si životní sen. Platí to o Petře? Pracovala jako daňová poradkyně, což je na míle vzdálené od řízení trucku… Ale v kabině těžkého nákladního vozidla je očividně jako doma. „Ne, nesnila jsem o tom, že budu jezdit na trucku. Velmi ráda však cestuji a snila jsem, že odejdu z Německa. Jsem totiž velmi citlivá na počasí a vždy, když se mění, mám příšernou migrénu. Doma v Soeste u Dortmundu se mi to stávalo i třikrát nebo čtyřikrát do týdne, ale když jsem byla na dovolené na jihu Evropy nebo v severní Africe, kde se počasí v létě skoro nemění, hlava mě nebolela. Chvíli jsem uvažovala, že si koupím malý byt v Itálii nebo Španělsku a budu cestovat odtud. Pak jsem v roce 2010 odletěla do Austrálie vyzvednout dceru, která tam byla na výměnném pobytu. Nejely jsme hned domů, ale procestovaly jsme spolu celý kontinent – od Sydney a Melbourne přes poušť ve středu země až po tropický Darwin, Cairns a potom po východním pobřeží zpět. Měly jsme pronajatý karavan a najezdily jsme na něm skoro 3 000 kilometrů. A tam jsem si všimla, že mnoho Australanů jezdí v dodávkách nebo pickupech s připojeným obytným přívěsem. Přesouvali se po zemi podle toho, kde právě vládlo příjemné počasí. To je nápad! Místo toho, abych bydlela v malém bytě, mohu si koupit velký obytný automobil. Nemusím se z výletů stále vracet domů, mohu si svůj dům vzít s sebou na cesty.
Svěřila jsem se jedné své kamarádce a ona na to, že zná chlapíka, který by mi takový karavan uměl postavit. A seznámila mě s Alexem. Potkali jsme se u mě na kávě – přijel ve svém starém americkém náklaďáku a po chvíli navrhl, že si půjdeme zajezdit. Sedla jsem si tedy vedle něj a asi po půlhodině mi říká: „Okej, nyní budeš řídit ty.“ Úplně mě šokoval, ale trval na tom. Papíry na nákladní vozidlo jsem si udělala v roce 2011, jenže toto auto nemělo posilovač řízení, strašně těžko se odbočovalo… ale zvládla jsem to. Po půlhodině jízdy oznámil, že mi tedy pomůže, protože viděl, že jsem dost silná, abych uměla ovládat tak velké vozidlo. Řekl mi, že si musím koupit MAN KAT1, a tak jsem si pořídila variantu 4×4. Po několika debatách ukázalo, že tato verze je příliš malá, aby se do nástavby vešla i čtyřkolka, a tak jsem koupila větší typ 8×8. Je to vyřazený armádní truck, záložní vozidlo po generální opravě. Měla jsem štěstí – stál pouze 20 000 eur, přitom byl v perfektním stavu. Dnes by vyšel na nějakých 40 tisíc. Ale v roce 2013 byly ceny opravdu nízké. Je to vyřazený armádní truck, který prodali podnikateli s ojetými vozidly a od něj jsem ho koupila já. Armáda auta u nás běžně prodává, pokud vyhodnotí, že již nejsou v dostatečně dobrém stavu. Ale tento prodali, neboť zavírali jednu vojenskou základnu. V roce 2006 prošel kompletní revizí a poté jej zagarážovali jako záložní vozidlo, takže na něm od generálky už nikdo nejel. Když jsem ho v roce 2013 spatřila, věděla jsem, že toto je můj truck. “
Pravda, ten menší MAN KAT1 4×4 jí zůstal „na krku“, protože se nepodařilo najít kupce. Proto ho nakonec rozebrali a prodali na součástky. Tak Petra získala zpět skoro celou částku, kterou za něj původně zaplatila.
Půldruhého roku práce na nástavbě
Postavit expediční truck trvalo rok a půl. Holý kontejner – obytnou nástavbu, pouze s dveřmi a okny – jí dodala profesionální firma z Berlína, ale interiér vyrobila vlastnoručně Petra spolu s Alexem. I proto v roce 2018 skončila s prací a pak skoro denně pomáhala při stavbě. „Chtěla jsem vědět, jak jsou věci udělané a jak fungují jednotlivé systémy. Budu totiž cestovat sama, proto potřebuji rozumět elektrice, rozvodům vody a jak si mám vše kontrolovat.“
Dokáže vyměnit kola či se postarat o generátor, to je v pohodě. A také rozezná, zda je vše v pořádku nebo zda se vyskytl nějaký technický problém. Ví, jak pracuje motor, ale neuměla by ho opravit. „Pokud se na motoru něco pokazí, můžu jít do nejbližšího servisu MAN a někdo mi tam dokáže pomoci. Je mi jasné, že porucha uprostřed pouště znamená problém. Proto musím požádat někoho, aby do pouště jel se mnou. A pokud se vyskytne problém tam, kde se mnou nikdo nebude, stále je v záloze čtyřkolka. Má 50litrovou palivovou nádrž a ještě jsme na ni dodělali další dvě s objemem po 20 litrech. Odveze také 20 litrů pitné vody i nějaké jídlo, a tím pádem můžu jet hledat nejbližší vesnici nebo servis. Takže vím, co udělám, abych nezůstala někde zaseknutá bez pomoci. Jenže v konečném důsledku otázka nestojí tak, jestli se něco pokazí. Otázkou je, kdy se to stane. Ale i tak jedu dál. V některých afrických zemích samozřejmě není bezpečné cestovat o samotě. Tam je třeba jezdit pouze v konvoji.“
Po přestavbě má MAN KAT1 délku 11 metrů, šířku původních 2,50 m a výšku 3,80 m. Maximální celková hmotnost vozidla je 25,4 tun. Při putování s takovým obrem se samozřejmě nedá zaparkovat kdekoliv a jít se podívat do města… „Proto s sebou vezu kolo a také velkou čtyřkolku, Yamahu Kodiac 700 s výkonem 50 koní, se kterou jsem se už hodně najezdila. Kolo je skládací a ujedu na něm v pohodě tak 20 nebo 25 kilometrů. Více ne, protože je dost těžké.“
Pod drsným zevnějškem důmyslná technika
Vozidlo pohání osmiválcový vidlicový motor KHD (Klöckner-Humboldt-Deutz) chlazený vzduchem o zdvihovém objemu 12 675 cm3 spřažený se šestistupňovou manuálně ovládanou převodovkou. Původní výkon byl 320 k, nyní po úpravách má asi o 100 koní více. K originální 270litrové palivové nádrži přibyla pod obytnou nástavbou ještě jedna, která má objem 700 litrů. Součástí speciálního vybavení expedičního trucku je i 9 solárních panelů namontovaných na střeše nástavby. Když svítí slunce, mají výkon skoro 2 kW. V obytné části je umístěno 12 baterií, z nichž čtyři jsou určeny pro 24voltovou síť a ostatní přes 6kilowattový transformátor generují 220 V. Náležitá zásoba energie je pro život na palubě obytného vozu klíčová. „Mám dostatek elektřiny na vaření a horké vody na vše, co je třeba dělat. Plyn nevyužívám, ten nemám ráda. Ale od té doby, co jsem vyrazila, jsem nikdy netrpěla nedostatkem elektřiny – dokonce ani když používám pračku.“ Pitná voda se čerpá do tří nádrží s celkovým objemem 750 litrů a menší 40litrová nádrž je na horkou vodu. Tu ohřívač zahřívá na 87 stupňů, takže je opravdu horká a je jí dost na to, aby se mohli osprchovat 3 nebo 4 lidé.
Obytná nástavba poskytuje cestovatelce tolik komfortu jako dobře vybavená garsonka. Pracoviště řidiče, podobně jako celá kabina, je však spartánské, volant je bez možnosti nastavování a i řidičovo sedadlo je původní, neodpružené. Mnoho lidí ho vymění, když si MAN KAT1 koupí na soukromé používání. „Mně toto sedadlo vyhovuje – i po 5 nebo 6 hodinách jízdy,“ říká Petra.
Pokud se bojíte, zůstaňte doma
Petra hodlá putovat 10–15 let. Domnívali jsme se, že má přesný dlouhodobý itinerář: Kde a kudy půjde zítra, kolik kilometrů projde za den nebo za týden či za měsíc. „Nevím. Nepočítala jsem to.“ Jaký úžasný život, reagujeme se smíchem. A ona na to: „Pokud máte plán, víte, že musíte jet touto cestou, tam odbočit vpravo a sem přijet o tomto čase. Nedíváte se doprava ani doleva, protože máte plán. Ale bez plánu si můžete jet kam chcete a prostě uvidíte, co se stane. Když jsem se připravovala na odjezd, nevěděla jsem, kudy pojedu přes Polsko. Říkala jsem si, že si prohlédnu Varšavu a Wroclaw. A pak za mnou chodili známí a říkali: „Ty jedeš do Polska? Tak to se musíš zastavit tam a podívat se tam…“ A já jsem najednou nevěděla, jak to všechno mám stihnout. Musela bych mít plán. Ale já preferuji zastavit a odbočit, kde se mi zachce, a ne jít rovně. Takže toto přesně je můj plán. “
Není běžné vidět ženu, která sama putuje v takovém velikém vozidle. Nemá obavy? „Pokud se bojíte, zůstaňte doma,“ zasměje se. Pak dodá: „Podívejte, je to velké a ošklivé auto. Pokud jste lupič a máte si vybrat mezi mým autem a normálním bílým karavanem, vyberete si karavan, neboť bude jednodušší se do něj dostat. Moje auto vypadá, že je zlé. A ve zlých autech jezdí i řidiči, kteří jsou zlí.“ Nuže, toto má logiku.
Původně chtěla odstartovat v dubnu – auto už bylo hotové. Udělala i malou rozlučkovou oslavu nedaleko Hamburku, kde se loučila s blízkými. A pak přišla korona krize. „Když se 10. června hranice v Německu opět otevřely, řekla jsem si: Okej, nyní je čas jít. Chci se na zimu dostat do Řecka, zůstanu tam do jara a pak zamířím do Turecka, odtud na Kavkaz a Blízký východ. Následující zimu, možná trochu dříve, bych měla být v Ománu a pak vyrazím směrem do Asie – přes Írán do Pákistánu a Indie, pak se podívám na jihovýchod Asie a odtud asi projedu přes Kazachstán a Mongolsko. Určitě hodlám navštívit i Nepál, neboť bych velmi chtěla vidět Himálaje. Pak se asi vrátím do Evropy. Přes Rusko, například kolem Bajkalského jezera a přes velká města jako Moskva či Petrohrad, a zřejmě nevynechám Pobaltí, kam jsem původně chtěla jet na začátku. Možná se na pár týdnů vrátím do Německa a pak vyrazím do Afriky.“
